Jarmila Týnková

S potěšením vám chci oznámit, že mi vyšla kniha Pavoučí s mými básněmi. Omlouvám se všem, že básně z této knihy nejsou na těchto stránkách - bylo by to nefér vůči odvážnému nakladateli Markovi Belzovi.
Přes internet si ji můžete objednat v knihkupectví Kanzelsberger

Tak trochu něco o mně, tedy důležitá údobí mého života. Narodila jsem se jednou před obědem na Silvestra a tak žiji. Podle mé postavy každý na první pohled pozná jak dobře. Psát jsem začala ve 12 letech díky zadanému úkolu naší češtinářky. Psala jsem hlavně poezii, i když jsem trochu laškovala se sci-fi románem a mé sešity plné erotiky, jaké je jen v 13 – 17 letech dívka schopna, kolovaly nejprve 8.A a posléze i čtyřmi ročníky zdravotní školy. Kupodivu jsem i přesto odmaturovala. Ač mě můj otec zapřísahal, že jde o poslání, a já si povolání zdravotní sestry přes jeho i maminčiny domluvy "vydupala", v době po revoluci nad mojí výplatní páskou často plakal a posílal mě do blázince. Asi v 18 letech jsem díky sňatku "skončila" - zřejmě štěstím - s básněním. Teprve skoro před sedmi lety jsem znovu pomalu začala koketovat s paní múzou. Poezie se mi mimo jiné stala kompenzací ve světě lidí duševně nemocných, protože mě vítr zavál opravdu do jedné psychiatrické léčebny, kde pracuji a nebýt jí, asi bych už dávno musela vrátit klíče a obléci tepláky. Ale kdo ví líp než já, že hranice mezi blázny a "normálními" je většinou nepříliš viditelná?